MickeyStuma

Film působí na první pohled neobvykle, téměř zdrženlivě, avšak v samotném jádru je výjimečný svou technickou precizností a především nekompromisní historickou věrností. Není to náhoda. Režisér a scenárista Pierre Schoendoerffer byl u zobrazené bitvy osobně přítomen jako vojenský kameraman. Netvoří tedy rekonstrukci z odstupu. Vrací se k tomu, co sám viděl, slyšel a prožil. I proto záměrně vynechává záběry jednotek Viet Minh. Divák tak sdílí perspektivu francouzských vojáků, kteří čelí neviditelnému a přesto všudypřítomnému nepříteli skrytému v dusivé džungli. Napětí nepramení z okázalých střetů, ale z tísnivého pocitu, že nebezpečí může udeřit odkudkoliv. Melancholický a tragický rozměr snímku umocňuje hudba Georges Delerue, zejména podmanivé „Concerto de lʼadieu“ (Koncert na rozloučenou), které obrazu propůjčuje hloubku lítosti i mrazivé hrůzy. Jako ostrý kontrapunkt k peklu bojiště vstupují scény z Hanoje, kde civilisté uzavírají sázky na výsledek bitvy. Vzniká tak působivá metafora lhostejnosti. Válka se zde mění v podívanou, téměř společenskou hru. Přesto film nemoralizuje ani nekonstruuje hrdinské mýty. Schoendoerffer s obdivuhodnou střídmostí sleduje časovou osu událostí a nabízí spíše bolestnou národní sebereflexi konce francouzské koloniální éry než patetickou oslavu odvahy.