MickeyStuma

Třetí zastavení v poetickém světě Dušana Kleina nás zastihuje v momentě, kdy se bezstarostná studentská léta definitivně rozplývají v oparu ranních směn a první dospělé zodpovědnosti. Tak se uzavírá původní trilogie s grácií, která je pro tuto sérii typická, i když cesta k výsledné podobě filmu byla trnitá a poznamenaná tehdejším režimem. Původní tvůrčí záměr byl ambiciózní. Štěpán a Kendy měli po promoci čelit drsnému drilu základní vojenské služby. Scénář Ladislava Pecháčka s touto etapou počítal jako s logickým vyústěním dospívání československého muže. Zasáhlo však Ministerstvo národní obrany. Oficiální místa se pravděpodobně obávala, že by Kleinův laskavý humor mohl „znesvětit“ vážnost lidové armády. Z dnešního pohledu je to obrovská umělecká ztráta. Sledovat Štěpána Šafránka, jak se snaží veršovat v rytmu pochodového kroku pod dohledem nějakého „lampasáka“, by nepochybně patřilo ke zlatému fondu české komedie. Armáda tedy zůstala tabu a hrdinové byli vrženi rovnou do víru socialistického pracovního procesu. Místo kasáren nás tak čeká syrová, leč humorem prosluněná realita tehdejšího zdravotnictví. Štěpán nastupuje do nemocničního kolosu, aby vzápětí narazil na neúprosnou hierarchii a skončil jako „obvoďák“ v zapadlém venkovském rajonu. Právě zde film exceluje. Lehká satira se na tehdejší poměry snoubí s ryzí lidskostí. Nezapomenutelný výkon zde podala Jana Hlaváčová jako vrchní sestra Tonička, jejíž rázný přístup a srdce na dlani tvoří dokonalý protipól ke Štěpánově počáteční deziluzi. Žádný díl „Básníků“ by nebyl úplný bez nové múzy. Zlí jazykové v té době už s úsměvem přirovnávali Štěpána k Jamesi Bondovi. V každém filmu jiná osudová žena, v každém jiný typ krásy. Tentokrát se na scéně objevuje Eva Vejmělková jako Píšťalka. Její éterický zjev a hudební talent přesně zapadají do štěpánovské mytologie. Zajímavostí a drobnou pihou na kráse zůstává fakt, že stejně jako Jeskyňka v předchozím díle, i Píšťalka musela být předabována. Hlas jí propůjčila Zlata Adamovská, což sice dodalo postavě na profesionální jistotě, ale u pozorného diváka vyvolalo pocit určitého „akustického déjà vu“. Zatímco Štěpán bojuje s recepty a pacienty, Kendy už jako pomocný režisér okouší pozlátko i bídu filmového průmyslu. Oba hrdinové se potýkají s prvními vážnými krizemi, neúspěchy v lásce i srážkami s blbcem, ale humor neztrácejí. Film je oproti předchozím dílům melancholičtější a dospělejší. Divák se musí ptát: Sledujeme ještě mladickou nerozvážnost, nebo už sledujeme muže, kteří by měli mít rozum? Každopádně se snímek stal opět okamžitě kultem díky své vyváženosti. Nabízí totiž od všeho trochu. Smích s troškou smutku i naděje, že i v šedi socialismu lze žít poetický život. Je to důstojné završení jedné éry, ke kterému se budeme vracet vždy, když budeme mít pocit, že nám život zrovna dvakrát nechutná.