MickeyStuma

Jak řekl klasik, jde o pozoruhodný mix slasheru, nadpřirozena, telepatického hmyzu a heavy metalu. Tedy kombinaci, která by v rukou jiného tvůrce působila jako čiré šílenství. Tady se však z chaosu rodí hypnotická podívaná o dívce, jejíž vůle má smrtící sílu. Film místy připomene nejslavnější středoškolačku „Carrie“ (1976) či devítiletou Charlie z počinu „Ohnivé oči“ (1984), ale zároveň si drží vlastní, podivně snový rukopis. Na poměry italské hororové tradice je atmosféra doslova omamná. Kamera přesně ví, kdy zůstat v detailu a kdy se oddálit, aby diváka vtáhla do neklidného světa mezi snem a noční můrou. Po technické stránce je film precizní, vizuálně podmanivý, ale vypravěčsky často klopýtá. Logika se tu ohýbá podle potřeby a občas se mění v nechtěnou sebeparodii. Scéna se šimpanzem a břitvou v ruce představuje vrchol absurdity. Groteskní i fascinující zároveň. Argento zjevně mířil k hororové poezii, ale občas skončil u bizarního kabaretu. I tak má jeho dílo zvláštní půvab. Směs kýče, vášně a temné krásy, která navzdory všem výtkám přežívá. Svým způsobem jde o italský brak, jenže o brak s duší. Takový, který se do paměti zaryje víc než leckterý „seriózní“ horor.