MickeyStuma

Tento akční thriller vstoupil do kin ve stínu skutečných výstřelů. Jen dva roky po dramatickém zásahu jednotek Special Air Service při obléhání íránského velvyslanectví v Londýně roku 1980 zapůsobil jako filmová ozvěna čerstvého traumatu. A také jako jeho ideologické přetavení. Není divu, že v atmosféře éry Margaret Thatcher byl přijímán s krajní nedůvěrou. Kritici jej bez obalu označovali za pravicovou propagandu, ba dokonce za fašizující manifest či náborové video pro elitní komanda. Snímek si o podobné hodnocení částečně říká sám. Teroristická skupina, maskovaná jako protijaderné hnutí, je vykreslena v téměř karikaturní černi. O jejích motivech se nedozvíme nic podstatného. Stačí, že existuje hrozba a přímočará narativní linka už jen poslušně směřuje k nevyhnutelnému střetu. Scénář přitom klopýtá v logice i strategii postav, místy až bolestně. Přesto závěrečný útok na ambasádu překvapí syrovou přesvědčivostí a mrazivou choreografií násilí, která jako by citovala televizní zpravodajství. Lewis Collins naplňuje archetyp neochvějného profesionála s takovou razancí, že se skutečně spekulovalo o jeho bondovské budoucnosti po Rogeru Moorovi. Naproti tomu Judy Davis v roli teroristky šokuje, neboť byla k vidění převážně v uměleckých počinech. Její civilní, intelektuální projev dodává antagonismu nečekanou nervozitu. S odstupem času se ale ideologické ostří dost otupilo. Debaty o šíření jaderných zbraní i strachu veřejnosti však nezmizely, a tak film přežívá jako dobový dokument mentality studené války. Dnes už nepůsobí jako politická agitka, spíše jako drsný, místy naivní thriller, který víc než o argumentech vypráví o potřebě jistoty v nejisté době.